Fórum zdraví - antikoncepce, imunologie, neplodnost, screening, poradny

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v rámci rubriky psychologie vám v tomto čísle přinášíme úryvek z knihy Dr. Jiřího Frgala a Ing.Hany Svobodové - Mozaika komunikace. Přestože na trhu je nepřeberné množství knih pojednávajících o tomto tématu, právě tato nás zaujala. Autoři látku zpracovali velmi čtivě s množstvím ilustrativních příkladů z vlastní zkušenosti - posuďte sami...

Šestý smysl

ZNÁTE NAŠI KATKU? No ano, Katku od nás z kanceláře. Aby ne, tu si každý hned zapamatuje.

Už jsme přemýšleli, čím to je. Není ani nijak výjimečně atraktivní, ani ošklivá, ani vysoká, ani malá, prostě taková nor­mální. Přesto se na ni každý obrací, jako kdyby ji už léta znal. Kolegové z jiných oddělení, zákazníci i dodavatelé. Nepama­tuji, že by se s někým pohádala, i když prosadit svou nebo ně­koho odmítnout, to tedy ona taky dovede. Někdy se zeptá šéfa, jak si přeje to či ono, ale většinou si s tím poradí sama, prostě nějak odhadne, jak je to asi nejlepší.

Když někdo vejde nebo zavolá, hned ví jak na něj, a světe div se, dokáže mu vysvětlit i to, že jsme prošvihli nějaký termín nebo že šéf opravdu bude mít čas až za čtrnáct dní.

Nikdy nepřehlédneme, když má dovolenou. To je pak kan­celář taková jiná, něco tam chybí. Všechno běží, to ano, ale jjaksi standardně a neutrálně.

Asi taky znáte tenhle typ lidí. Jak to, že působí pohodově, aktivně, jsou ostatními dobře přijímaní a „na co sáhnou, se jim daří"? Aniž bychom chtěli Katku a jí podobné idealizovat (taky má své starosti a určitě neumí všechno), je pravda, že lze vy­pozorovat některé společné znaky lidí, kteří jsou v kontaktu s druhými úspěšní. Protože jsou to zdatní komunikátoři, říkej­me jim třeba lidé typu K.

Většinou to jsou lidé zdravě sebevědomí, s řešitelským pří­stupem. Neznají slovo problém. Ne proto, že by problémy ne­viděli, ale berou je jako fakt a říkají jim spíš záležitost nebo věc k řešení. Vycházejí z Parettova pravidla, že 20 % věcí postupu­je tak, jak jsme si naplánovali, a 80 % věcí je jinak, a tak je komplikace nerozladí.

Nemusí mít vždycky „úsměv na rtu", ale málokdy se mračí a věci berou pozitivně. Pozitivně neznamená, že neznají slo­víčko „ne". Těžko však od nich uslyšíte „to nemůžeme stih­nout" nebo „je to nad moje síly". V takové situaci obvykle říkají něco jako „je to krátký termín, ale to podstatné se udělat dá" nebo „s tím nemám zkušenost, uvidím jak to půjde", a už se startují. Mluví a myslí aktivně a pozitivně, a proto i takoví jsou. Jeden rozhlasový porad má v upoutávce myšlenku: „Chcete-li mít dobrou náladu, musíte jednat tak, jako byste ji už měli, a budete ji mít," Přesně to je přístup lidí typu K.

Někdy se o lidech typu K říká, že mají šestý smysl, kterým druhé odhadnou a vycítí, na čem jim záleží. Doopravdy však spíš než šestý smysl mají schopnost empatie, intuici a všímají si jednání druhých lidí. A to je povzbuzující, protože to zname­ná, že předpoklady potřebné k účinné komunikaci nejsou dány jenom některým šťastlivcům, ale můžeme je u sebe tříbit i my ostatní.

Lidé, kteří tyto předpoklady mají anebo si je vytvořili, se dokáží vcítit do druhých lidí a přesněji poznat jejich potřeby, přání a motivy. To však zdaleka neznamená, že se druhým podřizuji, slibují jim nemožné nebo jim projevují soucit. Do­káží však druhé pochopit, respektovat pohled druhého a toto porozumění vyjádřit. Nemusí s nimi souhlasit, ale to, že s dru­hými jednají partnersky, způsobí, že s nimi dokáží i o nepří­jemných skutečnostech jednat v klidu.

To je to, proč Katka někdy říká: „Rozumím vám, vidím, že vycházíme ze stejného náhledu na věc. Chápu, že potřebujete těch součástek co nejrychleji o 50 víc. Vyhovíme vám, jak nej­dříve to půjde, co však musíme respektovat, jsou technologické lhůty. Zjistím, jak situace vypadá, a dám vám zprávu .."

Je zdánlivě věcí momentálního štěstí a odhadu, že svým přístupem „padne druhému do noty". Intuice však vychází ze zpracování a zhodnocení vlastních i převzatých zkušeností, a proto působí navenek tak lehce a bezprostředně.

Zvláštní je, že lidé jako Katka nemusí být nutně ani příliš hovorní, a přitom získají tolik informací. Při setkáních s druhý­mi lidmi totiž nejen poslouchají, ale především naslouchají. Nejen ušima, ale zapojí také oči a cit. Snaží se porozumět a dávají druhému najevo, že ho vnímají, kladou otázky, upřesňují si to, co slyšeli, a povzbuzují hovořícího, aby pokračoval. Působí jako rozvážní a pozorní, neskáčí do řeči a vyslechnou celou partnerovu promluvu, aniž by za něho doříkávali slova či celé věty, přestože vědí, co asi chce vyjádřit. Dávají druhé­mu pocit, že je významný, že je zajímá to, co říká, a skutečně mu věnují pohled a celkovou pozornost.

Není potom divu, že lidé typu K jsou u druhých oblíbení, vždyť kdo z nás by se nechtěl znovu setkat s člověkem, který nám věnoval skutečný zájem?

A slovo „skutečný" třikrát podtrhujeme. Kdo by se totiž chtěl jen naučit pozitivním frázím a profesionálnímu úsměvu, chytí se sám do pasti nevěrohodných a umělých klišé. Každý si musí najít svůj způsob a svá slova. Nejde o pózu, ale o sku­tečný postoj a přesvědčení.

Protože kde chybí vůle domluvit se s druhými, ochota na­hlédnout věci z jejich úhlu a kde není dobrý vztah k lidem, ne­pomůže ani komunikační univerzita a stáž u naší Katky.

První dojem uděláš jen „poprvé"

KAŽDÝ DEN RÁNO ZAJDU DO TRAFIKY PRO NOVINY. Některé tam kupuji a jiné si prostě jenom odnáším. Paní trafikantka Macháčková, korpulentní zralá dáma, takto redaktor, editor, komentátor, vydavatel a distributor v jedné osobě, vždycky nějakou tu místní novinu, aktualitu či pikantérii ve dvou, třech větách přibalí.

Onehdy jsem vyslechl kromě své porce místního zpravo­dajství ještě jednu, určenou pro předchozího zákazníka. Ten totiž, neznalý poměrů, platil jedny „hospodárky" dvoustovkou, takže při vracení drobných musel čekat a poslouchat a my ostatní s ním.

Když jsem přišel na řadu, ani jsem nemusel vyslovit své přání, a kasa už rachotila. Jen tak ze zvyku, aby nestála ales­poň řeč (když už za mnou stáli tři další ziskuchtiví čtenáři), jsem se zeptal: „Copak, to se k nám přistěhoval někdo nový?"

„A né, to není nikdo zdejší," odvětila rozšafně paní Ma­cháčková; „by l to ale takový slušný pán ...," dodala téměř za­sněně a obrátila se k dalšímu zákazníkovi.

Už jsem chtěl odejít, ale zarazil jsem se. „Prosím vás, poč­kejte, jak to víte, že je to slušný pán, vždyť ho tu nikdo nezná," prodlužuji hovor s trafikantkou a nehledím na podupávající spoluobčany, kterým vadím v cestě a připravuji je o jejich pří­děl bezplatných zpráv.

Paní Macháčková se ani nezarazila a mezi krabičkou Camelek a Šťastným Jimem klidně odvětila: „Ba jo, takový pěk­ný oblek měl a naleštěné boty ..."

Tak vida, co všechno zařazuje člověka do kategorie sluš­ných lidí. Pán nebyl dobře oblečený, upravený, čistý, šara-mantní... on byl hned slušný! Je to divné, protože při svém telenovelovém vzdělání by měla mít paní Macháčková odpo­zorováno, že největší padouši se objevují zásadně oholení, v bílých košilích, s pečlivě uvázanými kravatami. Citlivé poc­tivce s dobrým srdcem obvykle autoři (nebo plastičtí chirur­gové) vyloupnou z drsné a nevzhledné slupky až někde mezi 120. a 130. dílem.

Můžeme se nad paní trafikantkou pousmát, ale podobné­ho usuzování se dopouštíme všichni. Málokdy má neškod­nou podobu. Obvykle si jím zkreslíme pohled na druhé lidi a při jednání s lidmi pak vycházíme z mylného předpokladu.

Není to jen „nálepkování". Kdo má oblek, je slušný, zato kdo má dlouhé vlasy, je chuligán.

V situacích, kdy nějakým způsobem rozhodujeme o dru­hých, by bylo zvlášť nefér podlehnout zkreslenému posuzo­vání druhých lidí. Představte si přijímací pohovor s majitelem firmy, který má před sebou několik kandidátů a v duchu uvažuje: „Tomu zrzavému bych nevěřil, to bude asi nějaká liš­ka podšitá, tamten je zas při těle, ten bude líný a tu blondýnu, tak tu už vůbec ne, té bych musel všechno vysvětlovat třikrát"

(Doufejme, ke štěstí potenciálních zaměstnanců, že si žádného z nich nevybere, a kdyby snad ano, že ten dotyčný bude mít dost vůle a vytrvalosti, aby pana šéfa přesvědčil o svých skutečných kvalitách.)

Takového zobecňování a nálepkování se dopouštíme, byť nechtěně, poměrně často. Usuzujeme podle náhodného pří­padu a minima informací.

Není výjimkou, že se při podobných situacích necháme ovlivnit jedním osobnostním rysem nebo vnějším projevem či způsobem chování a usuzujeme z něj na další vlastnosti. „Haló efekt" způsobuje, že například o lidech, kteří jsou hezcí, máme sklon soudit, že jsou také hodní, bystří, poctiví, ochotní a tak dále. Připisujeme jim samé dobré vlastnosti, aniž by­chom měli zkušenost s jejich reálným chováním.

Tak jako je v mnoha oblastech lidského bytí rozumné spo­léhat především na sebe sama, je i při posuzování určitého člověka možné názory ostatních vyslechnout, ale důležité je vytvořit si svůj vlastní. Ať už bude jiný, či stejný jako názory druhých, podstatné je, že budeme vědět, proč jsme se roz­hodli tak, či onak.

Jedna lidová moudrost říká: „Podle sebe soudím tebe" a opravdu to často platí. Promítáme vlastní pocity, názory a zkušenosti do hodnocení druhých lidí. Nastane-li situace, kte­rou bychom řešili razantně, očekáváme, že k ní stejně přistou­pí i ostatní, a každý jiný způsob řešení považujeme za špatný či slabošský, Naopak pokud bude někdo razantní a energic­ký, budeme ho jistě hodnotit lépe, protože se nám podobá, má stejný styl.

Podobnost mezi lidmi zpravidla navozuje sympatie, ale může nás při odhadování či posuzování druhých lidí zavést i na scestí. Lidé, kteří se vzájemně podobají, vzhledem, oble­čením, životním stylem, ale třeba i rychlostí řeči nebo gesty, jsou si obvykle sympatičtí a snáze spolu navazují kontakt. Chceme-li se s někým naladit na „stejnou vlnu", je možné ur­čitou podobnost i záměrně a vhodně vyvolat.

Někdy nás však podobnost může klamal, a to tehdy, když připisujeme druhému člověku vlastnosti někoho jiného, koho nám připomíná. l z tohoto důvodu by někteří rodiče nepojme­novali své dítě určitým jménem, protože „... to přece byla od­jakživa nejprotivnější holka ve třídě ..."

První dojem, který na své okolí děláme, se zpravidla utváří ve velmi krátkém čase, asi během dvou minut. Někdy jsme stejně rychle hotovi s úsudkem o druhém. Snad bychom měli vědět, že drtivá část prvního dojmu (asi 90 %) se utváří na zá­kladě toho, jak vypadáme, jak působíme a jak hovoříme. Jen minimálně v počátku kontaktu působí to, co říkáme. Zjednodušené řečeno, vnímáme víc tón hlasu, jeho výraznost a pevnost, než jméno představujícího se.

Někdo ví, že může spoléhat na svůj první dojem, jiný si svou intuicí není zcela jist. Ať tak či tak, vždy je lépe neusuzovat z jedné situace, ale na základě alespoň tří signálů z chová­ní druhého, které vypovídají o určité charakteristice.

Zvažujme naopak, jaké signály sami dáváme ostatním! První dojem se už na podruhé udělat nedá!

Odhadovaní' druhých lidí zkreslují předsudky, ukvapené zobecňováni' dílčích faktů, nekritické přejímání cizích názorů a další nesprávné předpoklady.

První krok k tomu, abychom se těmto chybám vyhnuli, je to,že si je uvědomíme.